“Jak chceš, abych se tě dotýkal?”
“Milenec se zeptal: Jak si přeješ, abych se tě dotýkal?
Milenka odpověděla:
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal tak, jakobys zítra měl odjet někam velice, velice daleko a chtěl by sis pamatovat každý kousek mého těla, jemnost mé pleti, všechna zákoutí a křivky mého těla.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal, jakobys byl slepý a věděl, že mě miluješ šíleně, ale nikdy mě neuvidíš.
Dotýkal se mé tváře, mých prsou, stehen… Učil se, jak “vypadám”, představoval si mě v duchu, zatímco tvé ruce by objevovaly mé tělo.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal, jakoby tvé ruce byly rukami léčitele a vyzařovaly energii lásky každým pohlazením.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal tak, jako bys byl z těch dotyků živ. Žij ze mne, utiš svou žízeň po štěstí láskou, kterou v sobě nosím.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal tak, jako bys mě svými doteky živil, jakoby mi tvůj dotek dával život a štěstí.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal tak, jakoby tvé ruce byly štětci a jejich pohlazení odívala každý kousek mého těla do zářicích, jiskřivých, oslepujících barev.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal jako sochař, který právě dokončil své dílo a vyhlazuje každý jeho kousek, aby mu dodal lesk.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal, jako by tvé ruce byly ohněm, který obrací v popel vše nečisté a uchovává pouze čisté zlato mé duše.
Chtěla bych, aby ses mě dotýkal tak, jakobych byla tvou Milenkou navěky.”
Amarananda Bhairavan
Jaroslav Seifert
Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že Přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Chrlič
Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudých
zázrak křtitelnice
i zašlých korun
osleplý již topaz.
Být jako dělník
vyslečený po pás,
být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,
když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.
Večerní píseň
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stál na skřínce,
zatřpytil se a okamžitě
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jíní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tu rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak šťastně neusínám.
Kytička fialek (Maminka)
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.
K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!
Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku, už jsem stará.
Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.
Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.
František Halas
Léta
Oblohy zvrstvené
a roky přešlé v dál
dny láskou zvichřené
vás jsem se nenadál
Teď stojím zmaten v nich
v přepychu podivném
snů dávno ztracených
v mlčení pochybném
Bojím se abych nenašel
ta slova co vše zabila
jak jsem se s nimi vynášel
a jak se láska trápila.
Jiří Wolker
Poštovní schránka
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Květe modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel,
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítd je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí,
když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
František Gellner
To je teď celá moudrost moje
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
Jan Neruda
Otci
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.
A přec stála jakás síla
přékré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jakou žijou
dobří, ale chladní známí.
Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě zas jsme stáli.
Karel Jaromír Erben
Polednice
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si! - tu máš kohouta!"
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Divže smrt ji neovane,
ejhle tuť - Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.
Již vztahuje po něm ruku
matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika svakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.